cbt cudnost dominantní ženy odpírání orgasmu otrocký výcvik otroctví submisivní muži
Od toho velmi nepříjemného večera, kdy si mě vychutnala nejen moje žena a vládkyně, ale i její kamarádka, její matka a nakonec i současný přítel mé ženy Peter, uběhlo už pár týdnů. Od té doby jsem opět neustále zamčený v pásu cudnosti a čím dál víc nadržený.
Má žena se od té doby mnohem více snaží neustále mě vzrušovat a udržovat ve mně sexuální napětí v té nejvyšší možné míře. Po bytě chodí v tom nejerotičtějším prádélku, jaké má, a kdykoli má příležitost, poplácá mě po zadku nebo koulích. Jsem přímo šílený vzrušením a nadržeností. Navíc mi teď manželka dělá méně často milking, takže mám koule přeplněné spermatem. Každý dotek stehna, každé posazení na židli je mi utrpením. Když mě žena přes koule pleskne, mám dojem, že mě to zabije.
Když jsem dnes ráno po jejím návratu z rande s Peterem vylizoval její kundičku plnou jejích šťáv a jeho spermatu, sdělila mi, že v mém životě nastanou jisté změny. Chtěl jsem vědět víc, ale bál jsem se zeptat a ona mi víc neprozradila. Dopoledne mi pak přišla esemeska, ve které stálo: „Buď poslušný a všechno bude v pořádku." Nic víc. Jen tahle věta. Krátce na to zazvonil zvonek. Šel jsem tedy otevřít. Za dveřmi stála mladá žena, blondýna s velkými prsy a krásným zadečkem. Mohlo jí být tak dvacet, možná i méně. Řekla mi, že ji posílá moje žena a že se mám obléci a jít s ní. Hodil jsem na sebe tedy nějaké oblečení a následoval onu neznámou. Před domem na nás čekalo auto, které řídila další mladá žena. Řidička byla bruneta a o mně se nijak nezajímala, ani mi neodpověděla na pozdrav. Blondýna mi v autě nasadila pouta na ruce, která řetězem připla k rámu sedadla spolujezdce. Pak mi na hlavu nasadila černý látkový pytel a auto se rozjelo. Po asi tak čtvrthodině jízdy se auto zastavilo. Chvíli se nic nedělo a pak jsme se znovu rozjeli. To už bylo ale jen takové popojetí a byli jsme v cíli. Kde se tento cíl nachází, jsem neměl sebemenší tušení. S pytlem stále na hlavě a poutech na rukou jsem byl z vozu vyveden. Někdo mě vzal za pouta a vedl pryč. Cítil jsem, že jsme vešli do nějakého domu. Musel být starý, byl cítit zatuchlinou a bylo tam chladno. V té chvíli mi někdo sundal pytel z hlavy a já se mohl rozhlédnout. Stál jsem v potemnělé místnosti, která byla velká a evidentně byla v nějaké hodně staré budově. Pak mi to došlo. Byl jsem v klášterní kapli. Symboly svatosti tu sice nebyly, ale ta místnost tomu jasně napovídala. Kulový strop, okna vykládaná barevnými sklíčky zalitými v olovu položená hodně vysoko. Jedny velké dubové dveře za mnou a jedny přede mnou. Vpravo něco jako kamenný oltář. Nemohlo to být nic jiného. Jenže v našem okolí nikde poblíž žádný klášter nebyl, nebo jsem o tom alespoň nikdy nic neslyšel. Stál jsem uprostřed té místnosti a zíral jako jelito. Nechápal jsem, co tu dělám, ale to se mělo brzy změnit. Blondýna, která mě sem přivedla, se ke mně naklonila: "Tady zůstaň stát, dokud si tě někdo nepřijde vyzvednout," a odešla. Osaměl jsem a měl tak více prostoru na studium místa na kterém jsem se nacházel. Oken, kterými sem pronikalo světlo, bylo osm. Světlo lomené barevnými skly dělalo na zemi, která byla kromě oltáře prázdná, zajímavé obrazce. Všiml jsem si za oltářem něčeho, co napovídalo, že by tam kdysi snad mohl viset kříž, a tak jsem se rozhodl to prozkoumat blíže. Jenže to byla chyba. Jakmile jsem vykročil směrem k oltáři, rozletěly se dveře, a v nich se objevila žena, kterou jsem do té doby neviděl. Měla snad dva metry, byla silná, ale ne tlustá. Svaly na ní hrály úplně všude. Vypadala jako ženská obdoba Herkula. Přesto ale vypadala žensky a velmi přitažlivě, což podtrhovalo její oblečení. Měla na sobě totiž latexový komplet, který její křivky zvýrazňoval a umocňoval jejich sílu. Byla nádherná. „Nebylo ti náhodou řečeno, že se nemáš ani hnout?" Vyštěkla na mně místo pozdravu. „Dobrý den," začal jsem větu, ale ona mě přerušila: „Nikdo se tě neptal na to, jaký je den! Ptám se, jestli jsi nedostal jasnou instrukci nikam nechodit a zůstat stát na místě?" Odpověděl jsem tedy, že ano, a raději jsem se na místo vrátil. Ona už se k tomu nevracela a pokynula na mně prstem. Přistoupil jsem tedy k ní. Facka, kterou mi uštědřila, mě okamžitě uzemnila. Ona nádherná obryně se nade mnou, ležícím na zemi, rozkročila a řekla, že příště bude trest za jakékoli neuposlechnutí nebo porušení rozkazu mnohem horší. Pak dodala: „Jsi tu, protože tě sem poslala tvoje manželka." Suše jsem polkl a čekal co se dozvím dál. „Nacházíš se v tajném převýchovném zařízení pro otroky. Tvůj výcvik u nás není levný a tvoje žena do tebe dost investovala, takže se snaž ji nezklamat." Na to mě překročila a odešla. Zůstal jsem sám v té kapli. Ležel jsem dál na zemi a přemýšlel o svém osudu. To přece nemohla moje žena skutečně udělat, říkal jsem si a mnul si tvář zrudlou po té příšerné facce.
V kapli jsem strávil asi hodinu, když se znovu otevřely dveře a v nich se objevila ona nádherná žena v latexových šatech. Kromě ní ale přišly i dvě další ženy. Byly drobnější postavy, ale vedle té krásné obryně měl drobnější postavu snad každý. Ty dvě mě zvedly ze země, jako bych nevážil osmdesát kilo. Beze slova mě začaly svlékat. Po chvilce jsem stál v kapli nahý. Mým jediným „ošacením" byl pás cudnosti. Obryně si mě prohlédla. Dvakrát mě obešla kolem dokola, a pak aniž by cokoli řekla, vyrazila do dveří, ze kterých před tím přišla. Moje dvě společnice mě pobídly a všichni tři jsme její kroky následovali. Jen jsme prošli těžké dveře oddělující kapli od dalších prostor tohoto místa, ty se za námi s hlasitým zaduněním zabouchly. Ten zvuk jako by říkal: „Jsi v průšvihu, chlapče." Roztřásl jsem se zimou a strachem.