Tajemství bohaté investorky
Přinášíme vám novou eknihu, která tentokrát není ani tak erotická, jako spíše psychologická. Vypráví o nepřiměřeně přísné výchově dospívající a ještě i čerstvě dospělé dcery sadistickými rodiči. To je její první část. V druhé části se pak dočtete o obrovském zadostiučinění nebohé hrdinky. Přestože ekniha je velmi přímočará, poskytne vám i velký prostor pro fantazii a vžívání se do děje, ale hlavně do pocitů hlavní hrdinky.
- Autor: David E. Tauring
- Počet stran: 44
- Formáty: PDF, ePub
Tajemství bohaté investorky - ukázka z eknihy
„Prázdniny přeskočím. Jeli jsme na dovolenou, mně skončilo domácí vězení, život se plus mínus vrátil do normálu. A pak přišel první den nového školního roku a já začala dojíždět do Prahy na gymnázium. Chápete? Dojíždět! Jízdní řád mi umožňoval mezi školou a návratem domů strávit nějaký čas se spolužáky a prožívat aspoň trochu normální dětství. Dospívání.“
„Chápu, jasná výhoda.“
„Jo, ale to důležité jsem vám ještě neřekla. Hned první den školy si mě večer rodiče zavolali do obýváku. Byla ve mně malá dušička, takováhle zavolání nikdy nedopadala dobře, ale oba se usmívali. Vypadalo to, že tentokrát nemám žádný průšvih.
‘Aguš,’ povídá mi otec, ‘právě jsi přišla na střední školu, je to velký mezník v tvém životě, a tak jsme si tady s maminkou řekli, že už jsi přeci jen velká na to, abys dostávala vařečkou na zadek.’ “
„Vážně“, vykviknul Komárek. „Teda to jsem nečekal.“
„Věřte mi, já taky ne. Byla jsem úplně bez dechu. Konec výprasků, konec strachování, to nemohla být pravda. A otec pokračoval:
‘Usoudili jsme, že je na čase přejít na rákosku’ a při těch slovech ji odněkud vytáhnul.
Žaludek mi udělal tři veletoče. Ne, že bych tenkrát tak úplně chápala význam přechodu z vařečky na rákosku, ale bylo mi jasné, že žádná svoboda se nekoná, a jestli ten přechod něco znamená, tak jen víc bolesti a nejspíš větší jelita.“
„Nějak nevím, co říct. Který rodič je schopen tohle dítěti udělat?“
„Moji rodiče, pane doktore, ti moji. A aby toho nebylo málo, tak se vytasili ještě s takovou jako lavicí nebo jak to říct. Takové ze železa svařené cosi, bylo potřeba si k tomu kleknout, a mělo to popruhy na přivázání. A oni mi to s úsměvem ukazovali, jaké to bude skvělé, že už nebudu viset přes koleno jako malá holka.“
„Pořád jste vypadala na deset?“
„Pořád, jestli jsem přes prázdniny vyrostla o centimetr, dva. Takže fakticky žádná změna, jen mi do života vplula rákoska a koza.“
„Jaká koza?“
„Oni tomu zařízení říkali koza, nevím proč. A víte, co jsem se asi měsíc na to dozvěděla? Že ji otec svářel s pomocí toho esenbáka, co u nás tehdy zazvonil. Jak jsem volala na tu Linku bezpečí.“
„Ano, vím,“ odtušil právník. „Takže první den středoškolačky byl plný zklamání.“
„Kdyby jen to, doktore.
‘Nechceš si nové dárky hned vyzkoušet?’, vyzval mě otec.
‘Ne,’ pípla jsem ustrašeně a instinktivně si zakryla zadek. Ale se zlou jsem se potázala. Otec se ihned zamračil a zahřměl: ‘Tak my se s tím tady sháníme, utrácíme za věci pro tebe, dokonce i čalounění tu je, aby se slečně dobře klečelo, a ty se budeš ofrňovat? Alou na kozu! Ať už klečíš!’
Neodvážila jsem se neposlechnout, to už jsem věděla od mala, že rodiče je potřeba poslechnout na slovo, jinak to moc bolí, a tak i když mi vytryskly slzy a regulérně jsem se rozbrečela, poslušně jsem si klekla a položila se břichem na tu lavici.
Otec mi přivázal nohy. Nebyly to provazy, ale takové pásky na suchý zip. Říkala jsem si, kde ho sehnal. Ale díky bohu za něj, protože díky tomu mě přivázání neškrtilo.
Stejně tak přivázal ruce. Pak mi nadzvedl sukni, přivázal trup a nakonec mi stáhnul kalhotky.
‘Rákoska je umění, tak potřebuje hezky vyšpulenou zadnici,’ smál se.
Ne, že bych od něj nikdy nedostala na holou, nebo že bych před ním nikdy nebyla nahá, ale klečet takhle přivázaná a s vyšpuleným zadkem, to bylo hodně ponižující. Nezapomeňte, sice tělo dítěte, ale mentálně jsem byla dospívající dívka.
‘Prosím,’ pípla jsem. ‘Vždyť jsem byla hodná, nic jsem neprovedla.’
‘Však se neboj, tohle nebude žádný skutečný výprask, jen taková malá ochutnávka. Ať víš, co jsi dostala za dárek. Pět ran, víc nedostaneš,’ sliboval otec.
‘Já si chci ten dárek taky vyzkoušet,’ vložila se do toho matka.
‘No dobře, tak deset. To vydržíš,’ řekl mi bohorovně.
Zatímco se otec vzadu chystal a zkusmo švihal rákoskou tak, že jsem slyšela svistot vzduchu, já jsem zatnula zuby a čekala na první ránu. Prosím, ať to není o moc horší než vařečka.
Otec se rákoskou lehce dotknul zadečku, udělal poslední měření, rozpřáhnul se a udeřil.
‘Auuuuu! Ne, prosím, to je moc, to strašně...’
‘Auuuuu! To bolííííí, íííí’
‘Auuuuu! Prosím, tatínkůůůů’
‘Auuuuu! ůůůúůúůúů’
‘Auuuuu! Prosím, už dooost, prosím,’ volala jsem, a kupodivu rány ustaly. Ne, že by se nade mnou někdo slitoval, to si jen otec vybral svých pět ran a podával rákosku matce.
‘Maminko, prosím ne, nedělej mi to, to strašně bolí,’ prosila jsem, ale z pohybů zasebou, které jsem víc vytušila, než viděla, bylo jasné, že se schyluje k další výplatě.
‘Maminko, prosím, já budu hodná, slibuju, všechno udělám, jen mě nebij, prosím,’ zkoušela jsem to znova, ale jediné, co jsem si vysloužila, byla otcova poznámka:
‘Koukám, že jsme tu rákosku měli pořídit mnohem dřív.’
‘Však není všem dnům konec, táto, ještě je čas z té holky něco vychovat.’ Švih!
‘Auuuuu!’
‘Auuuuu!’
‘Aúúúúú!’
‘Aúúúúú!’
‘Aúúúúú!’
Byla jsem tou bolestí tak prostoupená, že jsem si ani pořádně nevšimla, kdo a kdy mě odvázal.“
„To muselo být strašně.“
„To bylo. Dostal jste někdy rákoskou, doktore?“ Agáta ani nečekala na odmítavé zavrtění hlavou a pokračovala. „Při každém švihu vámi ta bolest jako proletí. A drží potvora, neodezní hned. A stopy po výprasku jsou opravdu jelita. Takový podlitý nudle, citlivý na dotek. Ještě několik dnů po výprasku je cítíte při každém usednutí. I vstanutí.“
„A co bylo dál?“
„Dál? No večer ještě neskončil. Když jsem konečně vstala, třela jsem si zadek, brečela a mezi vzlyky říkala: ‘To bolíííí’, matka se jen usmála a řekla: ‘Tak to buď ráda, že jsi těch ran dostala nakonec deset, a ne jen těch původních pět. Ono ti to dá lepší perspektivu.’
‘To máš pravdu, mámo,’ přidal se otec, ‘my totiž pro tebe máme ještě něco.’
Lekla jsem se, co ještě horšího než rákosku vyndají, ale bylo to jen oznámení nových pravidel trestů. Otec se významně nadechl a oznámil mi: ‘Odteď nebudeš dostávat výprask jen tak. Rákoska, to je něco jiného, ta chce jiný přístup. Takže, za špatnou známku dostaneš padesát ran.’
‘Padesát?!’ vykvikla jsem. Skoro jsem nepřežila deset!
‘Ano, padesát. A za ostatní provinění podle toho, co to bude, ale nikdy to nebude míň než dvacet pět. Je to jasný?’
‘Ano,’ spíš jsem ze sebe vyvzlykala, než řekla.
‘No dobře,’ pokýval otec hlavou, viditelně potěšený sám sebou.“
Stáhnout tuto eknihu Stáhnout více eknih