dominantní ženy dráždění otrocký výcvik otroctví submisivní muži
Není to tak dávno, co jsem konečně našel, co jsem dlouhou dobu hledal. Má nová Vládkyně a Královna byla naprosto dokonalá. Nádherná, smyslná a rafinovaná. Zamiloval jsem se do ní okamžitě. Dal bych za ni duši.
Když jsme se setkali poprvé, bylo to na internetové seznamce, kam jsem dal inzerát tohoto znění: „Submisivní jedinec hledá Dominantní dámu plnějších tvarů."
Ozvala se mi asi po týdnu a první věta jejího velmi krásného a dominancí prosyceného mailu zněla: „Jak moc plné tvary by měla mít tvoje vysněná dáma..." Chvíli jsem na to zíral docela nevěřícně, protože vzhledem k tomu, že jinak byl mail skutečně typickým mailem dominantní dámy, která evidentně ví co chce, trochu mi to nesedělo. Nicméně jsem své pochybnosti hodil za hlavu a odepsal: „Dobrý den, nejprve dovolte abych odpověděl na Vaši otázku ohledně plnosti tvarů – zcela jistě budu spokojen a rád budu plnit jakákoli přání dámě, která je v prostoru nepřehlédnutelná a její krása je objemově dobře vyjádřitelná." No, pravda, nebylo to asi přesně to, co čekala, ale byl jsem sám zvědav, jak se s tím popere.
Kupodivu už se o tom nezmínila a rovnou převzala iniciativu. Vyzvala mě, abych se v konkrétní den dostavil na konkrétní adresu, byl dobře oholen, čistý a voňavý. Snažil jsem se vše splnit do posledního puntíku. V práci si vzal dovolenou a vyrazil jsem v ten den na určené místo. K mému překvapení to byla nádherná a velká vila na předměstí, která měla obrovský pozemek. Přišel jsem tedy v domluvený čas k bráně pozemku a zazvonil na zvonek. Po krátké chvilce se ozvalo: "Až brána zabzučí a otevře se, jdi rovnou k zadnímu vchodu. Tam se svlékni a pak vstup do domu." To bylo vše. Docela mě zaujala ta otevřenost, protože přeci jen mohl u té brány zvonit někdo úplně jiný. Zařídil jsem se podle instrukcí a mazal k zadnímu vchodu. Trvalo mi to docela dlouho, protože od brány až k němu to bylo dobrých 250 metrů. Tak rozlehlý byl pozemek, na kterém dům stál. Když jsem k zadnímu vchodu dorazil, trochu mnou cloumaly pochybnosti, protože přeci jen jsem nevěděl, co a kdo mě za těmi dveřmi čeká. Na druhou stranu mě přemohla touha, protože mé hledání bylo do té doby neúspěšné a už jsem chtěl najít svou Vládkyni. Tak jsem ze sebe shodil oblečení, poskládal ho do úhledného komínku a vstoupil s ním v ruce do dveří. Ty mě zavedly do temné úzké chodbičky. Ve chvíli kdy jsem vstoupil, se nade mnou rozsvítilo diodové osvětlení a chodbičku zalilo příjemným nažloutlým světlem. Díky tomu jsem si všiml cedule, která visela na zrcadle umístěném na levé straně chodbičky. Stálo na ní: "Sem dej všechny své věci. Pokud ses rozhodl jít dál, pak jedině absolutně nahý s prázdnýma rukama." Dal jsem tedy všechny své věci na skříňku pod zrcadlem. Na chvíli jsem se zarazil a přemýšlel, zda je rozumné odkládat i své doklady a mobil, ale instrukce byly jasné a z mailové komunikace jsem nabyl dojmu skutečné důvěry k ženě, které jsem se hodlal vydat na milost i nemilost. Položil jsem tedy na své oblečení i mobil a peněženku a roztřesen nervozitou jsem vyrazil vstříc budoucnosti. Když se na to dívám zpětně, byla to ta nejlepší věc, kterou jsem v životě udělal.
Prošel jsem chodbičku a dalšími dveřmi jsem vstoupil do větší místnosti, která vypadala jako kuchyně. Odtud vedly jen jediné další dveře, tak jsem se vydal směrem k nim. Vzal jsem za kliku a pomalu je otevřel. Za nimi bylo schodiště, které vedlo někam nahoru. Vystoupal jsem asi dvacet schodů a vstoupil dalšími dveřmi do haly, která podle mého odhadu vévodila středu této rozlehlé vily. Na jedné straně bylo vidět krásné velké prosklené dveře, které vedly na pozemek. Přímo naproti nim bylo krásné dvoustranné schodiště, které se směrem ke mně sbíhalo z pravé a levé strany v jedno a vedlo do středu místnosti. Když tam moje oči zastavily své putování při prohlížení toho místa, strnul jsem. Na vrcholku spojeného schodiště stála žena neuvěřitelných rozměrů. Na sobě měla černé upnuté šaty s hlubokým výstřihem a černé vysoké boty na platformě a vysokém podpatku. Měla překrásnou tvář, vlasy černé jako tma a oči hluboké, že by se v nich dalo utonout. Její poprsí se dmulo neuvěřitelnou silou a její dekolt byl, jako by v něm vězely dvě nákladní lodi. Přes velikost své postavy měla krásný a překvapivě útlý pas, na který navazovaly skutečně plné boky a přímo obrovské pozadí. Její krásu korunovala stehna zvící velikosti továrních komínů. Byla prostě jedním slovem nádherná!
Byl jsem naprosto unesen a v úžasu jsem okamžitě poklekl a sklonil a hlavu. Paní se pomalým a naprosto jistým krokem vydala ze schodů dolů směrem ke mně. Celou dobu neřekla ani slovo. Obešla mě a pozorně si mě přitom prohlížela. Trochu jsem se styděl, protože její krásné křivky ve mně samozřejmě vzbudily vzrušení a tomu se nedalo odolat. Můj penis stál jako stožár té největší plachetnice na světě. Celou dobu jsem se jinak ani nepohnul. „Postav se a dej ruce za hlavu!" zazněl její rozkaz a já ho okamžitě splnil. Vzhledem k tomu, že sám mám téměř dva metry a vážím něco kolem osmdesáti kilogramů, vypadal jsem vedle své Paní jako tyčka. „Jsi hubený, ale mě se to líbí," jako by mi četla má Paní myšlenky. Rukou v černé krajkové rukavici mě vzala za penis a lehce ho pohladila. „Nepamatuji se, že bych ti dovolila mít erekci!" pronesla a mírně mě stiskla. Málem jsem se udělal. Bylo to neuvěřitelné. Přesně taková žena byla mou Paní v mých snech. Byla skutečně nádherná. „Zeptám se tě jen jednou a chci přesnou a jasnou odpověď. Chci ale, abysis ji pořádně promyslel a pokud možno při tom nemyslel touhle hlavou, ale tou co ti vězí na krku." řekla ta úžasná žena a mírně mě při tom cvrnkla do žaludu. „Chceš být mým otrokem na trvalo?" Ta otázka na mě zapůsobila jako beranidlo. Skoro jsem nedokázal stát dál. Tím by se totiž splnil můj nejtajnější sen. Otevřel jsem pusu a nadechl se k odpovědi. „Řekla jsem ti, že si máš odpověď promyslet a že o tom máš myslet hlavou," řekla má Paní. „Jsi si jistý, že víš, co mi chceš odpovědět?" Bez dalšího rozmýšlení jsem řekl, že ano a že bych ji chtěl požádat o přijetí jako svého trvalého otroka. Neřekla ani slovo. Otočila se a odcházela pryč. Nevěděl jsem, co se děje, tak jsem smutný sklopil oči k zemi. Ona se na úpatí schodiště otočila „No tak co je? Máš jít za mnou nebo ti to snad nedošlo?" Radostně jsem ji doběhl a následoval její kroky do neznámé budoucnosti.