cudnost dominantní ženy otroctví otrocký výcvik submisivní muži
Začalo to úplně nevinně. Na internetovém komunikačním portálu jsme si začal dopisovat s pár lidmi. Jedním z nich byla Lady Gwen. Po nějakém čase se k naší komunikaci připojila i má žena a nakonec si s Gwen psala více než já.
Zjistila, že Gwen a její manžel jsou na tom stejně jako my a žijí v takzvaném 24/7 D/s a že mají a řeší naprosto stejné problémy.
Slovo dalo slovo a holky si domluvily schůzku. Gwen žila ve stejném městě jako my, takže to nebyl až takový problém. Když se moje žena ze schůzky vrátila vypadala zaraženě. Nechtěla mi vůbec říct, o čem se spolu bavily a proč se tváří tak, jak se tváří.
Přestal jsem tedy naléhat a dál se věnoval svým povinnostem submisivního manžela. Dva dny na to, byl to pátek, žena přišla s tím, že večer odjíždíme na víkend. Nikdy jsme nikam nejezdili, tak to pro mě bylo značně překvapivé, ale když jsem se zeptal o co jde, opět se mi dostalo vyhýbavé odpovědi. Večer jsme tedy spolu nasedli do auta a zeptal jsem se, kam mám jet. Žena mi beze slova podala GPS navigaci, která už měla cíl cesty nastavený. „Odbočte vlevo a jeďte pět kilometrů po silnici." Začala mi diktovat navigace a já poslušen jejích příkazů odbočoval, zatáčel, jel rovně a zase odbočoval. Po asi hodině a půl jízdy navigace konstatovala „Jste v cíli." Jal jsem se vystoupit, ale manželka mě chytla za ruku a přísným tónem mi oznámila, že já teď vystupovat nebudu. S tím se nedalo nic dělat, tak jsem se zase posadil a čekal jsem, co se bude dít. Z vozu vystoupila moje žena a šla k bráně, před kterou jsme stáli. Byla natřená na zeleno a evidentně bytelná, celá z plechu a železa. Světla našeho vozu na ní vykreslovala dva velké zelenožluté koláče. Vypadalo to jako by se na mě brána dívala. A nebyl to milý pohled. To opravdu ne. Žena zabouchala na bránu a čekala. Po chvíli se otevřela malá vrátka, kterých jsem si do té doby nevšiml a která byla vlevo od brány. Stejně zelená jako ona. Kdo je otevřel, to jsem neviděl, ale má žena do nich vstoupila a já před tou bránou zůstal sám. Trvalo asi deset minut, než se opět něco začalo dít. Brána se otevírala. Dělo se to velmi pomalu. Jako by to šlo ztěžka. Když byla brána otevřená dost na to, aby se jí dalo projet, nastartoval jsem vůz a projel dovnitř. Ocitl jsem se na rozlehlém nádvoří historického objektu, který nejvíce připomínal vesnickou usedlost. Nikde nikdo nebyl, tak jsem zamířil k jedinému osvětlenému objektu a zaparkoval před ním. Zhasnul jsem motor a vypnul světla. Pamětliv příkazu mé ženy jsem zůstal sedět. Po dalších deseti minutách vyšel z objektu muž. Přistoupil k autu a zaťukal na okénko. Stáhl jsem ho a muž mi řekl, že mám vzít naše zavazadla a následovat ho. Šli jsme nejprve do onoho osvětleného objektu. Prošli jsme několika chodbami vyzdobenými loveckými trofejemi a dřevěným obložením v barvě tmavého dubu. Stěny byly bílé. Všude bylo instalováno příjemné diodové osvětlení. Ačkoli zvenku nevypadal objekt nijak excentricky ani zachovale, vnitřek byl přímo dokonalý.
V patách muži, který pro mně přišel do auta, jsem dorazil až před krásné vyřezávané dubové dveře. Muž je otevřel a řekl mi, abych vstoupil a uložil zavazadla. Učinil jsem, jak mi bylo řečeno, dal jsem naše kufry za dveře. Za tu chvíli, co jsem do místnosti nahlédl, jsem si toho nestihl moc prohlédnout, ale vybavení a styl zařízení jasně naznačoval, že sem někdo investoval skutečně hodně peněz. Začínal jsem si myslet, že nám žena zaplatila nějakou víkendovou dovolenou. „No tohle si dám líbit," řekl jsem si v duchu. Muž, který mě doprovázel mi řekl, že ho mám opět následovat. Vyšel jsem tedy ven a on za mnou zavřel ty překrásné dřevem vonící dveře. Opět jsme procházeli dlouhými chodbami, kterými byla budova evidentně doslova protkána. Z krásně zařízeného interiéru jsme se po pár chvílích ocitli ve zcela odlišném prostředí. Zdi oprýskané a chladný vzduch, ve kterém byla cítit zatuchlina a ještě něco dalšího, štiplavého a ne úplně příjemného. Kolem nás bylo přítmí, ale v těch troškách světla jsem si stihl všimnout, že jdeme kolem nějakých kotců nebo klecí. V některých jako by někdo byl, ale nic nebylo vidět. V té chvíli mi to došlo. To štiplavé něco, co jsem cítil ve vzduchu, byl pot nemytých těl. Muž, který mě vedl, se najednou zastavil a otevřel dveře kotce, před kterým jsme stáli. „Dovnitř," řekl tiše. Vstoupil jsem tedy do útrob kotce. Dveře za mnou bouchly a zachřestil zámek. Těžký zámek. Otočil jsem se a přiskočil ke dveřím. Zabouchal jsem na ně a zakřičel jsem, ať mi okamžitě otevře, ale ozvalo se jen „Tady se nesmí mluvit," a pak byly slyšet kroky odcházejícího muže. Bouchal jsem na dveře a volal za ním, ale už se žádná odpověď neozvala a po chvíli bylo slyšet bouchnutí dveří a světlo, které zbývalo, pohaslo. Byl jsem zavřený v nějakém kotci, který byl vystlaný slámou, v naprosté tmě a totálně zmatený.
Netušil jsem, co mě čeká, a kde je moje žena. To se naštěstí v brzké době mělo změnit. Tedy naštěstí proto, že jsem alespoň měl jasněji. Po asi půlhodině prosycené nervozitou a trochu i strachem o ženu, se v mém kotci rozsvítilo světlo a zpoza dveří se ozval hlas mé ženy. „Ahoj miláčku, jaké je ubytování? Doufám, že je vše v pořádku." Nebyla to otázka, ale spíše ironické konstatování. Řekl jsem, že se mi to nelíbí a že chci vědět, co to má znamenat. Žena mi ale místo odpovědi na otázku sdělila, že tam, kde se nacházím, nemám povoleno mluvit a že za to, že jsem na muže před tím křičel a teď na ni mluvím, budu později přísně potrestán.
Pak mi přikázala, abych se svlékl a šaty jí podal malým okénkem, které se otevřelo v horní třetině vstupních dveří mého kotce. Protože má žena nikdy neříkala nic nadarmo a nikdy nepoužila více slov než bylo nezbytné, poslechl jsem ji a svlékl si šaty. „Donaha!" ozvalo se zpoza dveří, když jsem podával kalhoty, košili a svetr do okénka. Sundal jsem si tedy i slipy a ponožky a přidal je k balíku oblečení. Sáhla po něm mužská ruka, která mi na oplátku podala podivnou kovovou věc. „To si nasaď na penis!" ozval se znovu hlas mé ženy. Věc se skládala z kroužku evidentně určeného pro obepnutí penisu za šourkem a z trubky, která patřila přímo na penis. Učinil jsem jak bylo řečeno a zacvakl zámek, který byl do zařízení integrovaný. V tu chvíli se okénko ve dveřích znovu přibouchlo a světlo v kotci zhaslo.
Bylo mi chladno a seno, na kterém jsem ležel, štípalo jako čert. Neustále jsem se převaloval a celou noc jsem nemohl spát. Ráno mě navíc budila nutkavá potřeba čůrat a bolest v rozkroku, kterou mi poskytoval můj penis snažící se o ztopoření. V čemž mu ale velmi účinně bránila ona kovová věc, kterou jsem na něm měl nasazenou. Že je ráno, jsem zjistil jen podle toho, že bylo slyšet zpěv ptáků. V kotci byla stále tma, jako by byla nejtemnější noc. Nevím kolik bylo hodin, když se dveře mého kotce otevřely. Stál v nich onen muž, který mě do něj zavřel. Uvažoval jsem o tom, že po něm skočím, ale už když dveře otevřel, mi zamával před očima paralyzérem, který držel v ruce. Bylo jasné, že jakýkoli pokus o odpor by skončil tak, že bych ležel na zemi a kousal bych se do brady. Rychle jsem si to tedy rozmyslel a když na mě muž mávl, následoval jsem jeho kroky. Ani mi nedocházelo, že jsem vlastně nahý. Dokonce jsem i zapomněl, jak moc se mi chce čůrat. Připadal jsem si jako v transu. Šel jsem odevzdaně za ním a netušil, co se to k sakru děje. Došli jsme do rozlehlé místnosti vybavené všemožnými kládami, kříži a poutacími zařízeními všeho druhu. Byla to mučírna.