Svobodné rozhodnutí

Někdy i naše osobní, svobodné rozhodnutí, nás zavede do míst a situací, které bychom vědomě nikdy navštívit a prožít nechtěli. Ale člověk už je takový. Dělá chyby. Někdy velké. Někdy malé. Někdy takové, že mohou ovlivnit jeho život natolik zásadně, že si pak připadá, jakoby se všechno otočilo proti němu a jeho doposud klidná životní dráha dostane zničehonic zcela jiný rozměr a spád. Přesně tohle prožívá hrdina knihy "Svobodné rozhodnutí". Už krátce po své volbě ho velmi silně začne tlačit pocit, že něco není tak, jak myslel. A ten pocit je čím dál silnější. Až do okamžiku, kdy už ví, že dál prostě nemůže.

Při čtení této knihy zažijete velkou směsici pocitů a vzrušujících stimulů, které se budou přelévat jeden přes druhý. Příběh je doslova napěchovaný BDSM atmosférou, pásy cudnosti, výprasky a ponižováním.

• Autor: David E. Tauring
• Počet stran: 67
• Formáty: PDF, ePub

Svobodné rozhodnutí - ukázka z eknihy

„Takže třicet ran za odmlouvání,“ uvedla výprask Adriana a i když se stačil podivit, jak to, že jenom třicet, neměl čas na přemýšlení. První rána dopadla, on zavyl a rázem se ocitnul v jiném vesmíru. Ve vesmíru, kde sukně, kalhotky, pás cudnosti ani pubertální Jana nebyly důležité. Byl ve vesmíru, kde jedinou realitou, jedinou věcí, na které záleželo, byla rákoska a ruka, která ji ovládala.

Adriana po třicáté ráně přestala s vyplácením, on ale ještě ze setrvačnosti několikrát zasténal v rytmu, v jakém předtím rákoska dopadala. Teprve pak se mohl začít divit. Ještě se nikdy nestalo, aby ho Adriana přestala bít uprostřed výprasku. I když nasbíral větší počet jednotek, nikdy mu nedala vydechnout, vždycky si musel svůj trest vychutnat celý od začátku do konce. Netušil, co se děje.

„Tak to bylo za mě,“ pustila se do vysvětlení Adriana. „Pak sis vykoledoval dvě jednotky za nadávání, a protože jsi tím urazil hlavně Janu, dostaneš výprask od ní.“

Tak to byl vrchol. Ještě před chvílí si myslel, že největší ponížení bylo ukazovat holce svůj penis zavřený v pásu cudnosti, jenže teď mu měla dát ta o sedm let mladší holka takový výprask, že mu bylo jasné, že se v jeho průběhu neudrží a bude ji prosit, aby přestala. A on už teď věděl, že nepřestane.

„Ne... prosím... Jana... ne,“ prosil zajíkavě, jak ještě vydýchával bolest. „Prosím... miláčku.“
„No jak chceš. Může to být šedesát ran od Jany nebo devadesát ode mě, za to, že děláš problémy.“
Její slova měla sílu elektřiny.
„Ne, devadesát ne, beru Janu, beru Janu!“ K čertu s ponížením, ať si teda ta žába užije, hlavně ať on nedostane ani jednu ránu navíc.

„Když já teď nevím, jestli se jí do toho bude chtít, když jsi ji odmítl,“ trápila ho Adriana. „Třeba si teď nebude věřit, že odvede kvalitní práci.“ Jana se zachichotala.
„Prosííím...“ zasténal.
„No mě nepros, pros Janu. Od ní chceš laskavost.“

Jestli si Adriana myslela, že ho tímhle poníží, tak se spletla. Poprosit puberťačku o výprask nebylo nic proti tomu, čím už si dneska prošel a ještě projde. Pokorně a celkem i zřetelně řekl, „Jano, prosím tě, seřež mě.“
„No když tak hezky prosíš,“ uculila se Jana a vzala do ruky rákosku.
Zkusmo švihla a na jeho zadek dopadla první rána. Nebyla tak silná jako od Adriany, ale on by zanaříkal i po něžném plácnutí. Jana po prvních pár úderech nabrala grif a pak už sázela jednu ránu za druhou.
On řval jak pominutý. „Nééé! Prosíííím! Ne do stejnýýýho mííístááá! Aúúúú!“

Jana vypadla z rytmu a obrátila se na Adrianu: „Co to ječí?“ On zatím zpracovával bolest cukající celým jeho zadkem.
„Abys ho nemlátila pořád do stejnýho místa. Musíš ty rány rozprostřít po celým zadku.“
„Proč?“ zeptala se Jana.
„Jednak protože pak má jelita hezky všude, a taky když ho mlátíš do jednoho místa, tak ho to strašně bolí, víc, než když bouchneš jinam a pak se vrátíš.“
Jana se tak zvláštně usmála. „Aha, chápu.“

Ten den při výprasku poprvé plakal.