Moderní otroctví

I docela zajímavě znějící nabídka a podaná pomocná ruka může vést do pekla. To, byť trochu pozdě, si uvědomí i hrdina knihy Moderní otroctví. Vy, kteří znáte dílo Paula Ferrero Ticssona, už patrně tušíte, že z pásu cudnosti se Honza příliš často nedostane. Ale jak se říká, každý svého štěstí strůjcem. A Honza toho štěstí opravdu moc nemá.

Ale těžko radit těm, kteří neposlouchají. Ne nadarmo se v mnoha poučkách advokátních kanceláří píše: veškeré smlouvy si pozorně přečtěte, abyste vyhnuli nepříjemným překvapením.

• Autor: Paul Ferrero Ticsson
• Počet stran: 31
• Formáty: PDF, ePub

Moderní otroctví - ukázka z eknihy

Už za několik dalších dní byl Honza zcela zlomený. Bezmezně miloval svou Paní a ačkoliv její výprasky teď byly možná ještě krutější a měl z nich větší strach, už sám ochotně nastavoval před výpraskem zadek. Protože věděl, že ji výprasky velmi vzrušují, protože věděl, že je dostává pro své vlastní dobro, aby mohl být pro svou Paní tím nejlepším otrokem, jakého si mohla najít. Paní si byla vědoma jeho pocitů, a proto na něj kladla stále větší nároky. Musel se starat nejen o ni, o její blaho a pobavení, ale také o domácnost jako takovou. Vařil, pral, uklízel a k tomu měl stále na starosti dům a zahradu. Úkoly, které dostával, byly stále těžší nebo na měl stále méně času. Líbilo se jí, jak on sám je nešťastný, když něčím zklamal svou Paní. Stále ho na víkendy zamykala a nechávala ho o samotě. Moc mu chyběla a on jí vždy v pondělí klečel u nohou celý šťastný, že může být u ní.

Jedno takové pondělí se ale vše změnilo. Paní otevřela dveře, ale nedala mu na zem jeho teď už oblíbenou misku s její močí a rohlíky. Ani mu nedala šanci jí líbat boty. Jen otevřela, hned ve dveřích se otočila a řekla:

"Pojď za mnou do mé ložnice."

Honza za ní poslušně cupital. Moc mu chyběla, tak se snažil jí být co nejvíc na blízku. Těšil se na její pozornost, ať už ho čeká cokoliv, i kdyby k němu byla sebekrutější. Vešel za ní do ložnice a zůstal stát jako opařený. V posteli ležel jiný muž a Paní si šla vedle něj lehnout. Honza stále stál zaraženě ve dveřích s otevřenou pusou. V hlavě se mu honily různé myšlenky. Paní má někoho jiného, už ho nebude chtít, vyhodí ho. Pociťoval hrozný zmatek a zklamání. Z myšlenek ho vytrhla až Paní ráznou otázkou:

"Neumíš zdravit?"

"Dobrý den," řekl sklesle Honza.

"Dobrý den, co?!" obořila se na něj.

"Dobrý den, Paní a Pane." opravil se Honza. Paní i ten muž v její posteli se začali hlasitě smát:

"Já jsem Paní," vysvětlovala mu. "Přece nebudeš říkal mému novému milenci Pane. Navíc on je také subík jako ty."

"Promiňte, Paní," omluvil se Honza a tázavě se podíval na toho muže. Proto mu Paní vysvětlovala dál:

"On je můj submisivní milenec. Ty jsi můj otrok, můj majetek. Nemusím se ti z ničeho zpovídat, ale přesto ti to vysvětlím. Jsem ženská co má jisté potřeby, toho sis určitě sám všiml, když ses sám do mě tak zamiloval, takže potřebuji chlapa. A tady ho mám, má krásný ocas, velkou výdrž a v posteli mě poslouchá." Sledovala Honzův výraz v očích a pokračovala: "A ty? Ty nejsi chlap, jsi věc a tvůj ocas mě vůbec nezajímá. Rozumíš tomu?"

"Ano, Paní," odpověděl smutně Honza.