Adéla - peklo thajského vězení
Naše první ekniha vám přináší příběh Adély - slečny, která se nic netušíc vydala na dovolenou do Thajska. Jenže hned po příletu se dostala do nečekaných problémů. Než se nadála, ocitla se v thajském vězení Bang Kwang. Bylo to vězení odříznuté od civilizace, kde se s vězeňkyněmi nezacházelo zrovna v rukavičkách. Adéla zažila dlouhé týdny týrání, ponižování a bolesti. Podle toho, co viděla kolem sebe a co prožívala, došlo jí, že toto vězení je výcvikovým táborem pro budoucí sexuální otrokyně prodávané v utajené aukci zbohatlíkům do celého světa. Adéla musela nedobrovolně takový výcvik podstoupit a bylo to pro ni ještě krutější než předchozí věznění. Nakonec i ona se stala předmětem ponižující dražby.
Co všechno musela nebohá Adéla prožít a podstoupit a jak to s ní nakonec dopadlo? Stáhněte si tuto eknihu a prožijte s Adélou celé její utrpení od začátku až do konce.
- Autor: Burny from Heaven
- Počet stran: 40
- Formáty: PDF, ePub
Adéla - peklo thajského vězení - ukázka z eknihy
Pomalu jsem otevřela oči. Přímo nade mnou plula v prostoru bílá loď. Měla divný tvar a byla dnem vzhůru. Její kýl mířil k nebi a tam, kde by byla paluba, z ní trčelo něco jako světlé větve. Pod tím byly dva temné body. Takové větší kruhy, které občas zmizely, a pod nimi červená vlajka, která ve větru měnila tvar a probleskovaly na ní bílé a růžové znaky. Pohled se mi pomalu zaostřoval. To, co jsem viděla, nebyla loď s divným nákladem a vlajkou. Byla to tvář světlovlasé ženy s bílou čepicí ve tvaru loďky. Mluvila na mne a její tmavě hnědé oči, které jsem před tím považovala za temné kruhy, mě sledovaly pozorným a radostným pohledem. Červeně orámované rty se pohybovaly. Bylo vidět zuby a občas jazyk. Nerozuměla jsem jí, ale chápala jsem, že něco říká.
"Pane doktore, pacientka se probírá," volala sestra a sledovala přitom mé pomalu se otevírající oči. "Nebojte se, slečno, jste v nemocnici u svaté Anny v Brně, byla jste sem převezena z vojenského letiště, kam vás přivezl speciální let z Thajska, už jste v bezpečí." Řekla sestra, jejíž tvář mi stále trochu připomínala loď obrácenou dnem vzhůru.
"Dobrý den," řekla další tvář, která mi vplula do zorného pole. Patřila muži, který měl husté nakrátko střižené hnědé vlasy. "Jmenuji se Koutný, doktor Koutný, a jsem vaším ošetřujícím lékařem," pronesla tvář a já si oddychla tak hlasitě, že se oběma lidem, kteří mě v té chvíli sledovali, rozšířily oči jako koláče. "Nebojte se, už jste v bezpečí," zopakoval doktor Koutný informaci, kterou jsem krátce předtím slyšela od sestry. Dívala jsem se na ně a nemohla tomu uvěřit. Tak já jsem vážně zpátky v Česku. V té chvíli se mi v hlavě zrodilo jasné rozhodnutí - na dovolenou do Thajska už nikdy nepojedu.
Krátce po tom zmateném probuzení jsem opět usnula a probudila se druhý den ráno. Bylo asi deset. Venku nádherně svítilo sluníčko a zpívali ptáci. Ležela jsem na posteli v pokoji vybaveném mnoha přístroji, které kontrolovaly mé životní funkce. Byla tu i televize, stoleček a dvě židle. Velké okno přímo naproti dveřím poskytovalo nádherný výhled do rozlehlé zahrady. Z dálky bylo slyšet hukot silnice. Cítila jsem, jak se mi svírá srdce, a celou mě zalilo horko. Rozplakala jsem se. V té chvíli mi došlo, že jsem skutečně doma.
"Dobré dopoledne, slečno Adélo," pronesl doktor, který vstoupil do mého pokoje. Otočila jsem k němu svou ubrečenou tvář. "Dobrý den." Můj hlas zněl, jako bych ho použila v tu chvíli poprvé. Byl slabý a velmi tenký. Doktor mi přiložil ruku na čelo a druhou mi utřel slzy z tváří. "Vítám vás zpátky doma." Ta věta byla jako balzám. "Nechcete mi o sobě něco říct?" zeptal se mě doktor Koutný a přitáhl si k mé posteli židli. "Víte, jediné co víme je, že se jmenujete Adéla a že vás přivezli z letiště, kam vás dopravil vojenský speciál, který vás přivezl z Thajska." Doktor mluvil pomalu a zřetelně. Bylo mu jasné, že jsem stále dost zmatená.
Do Thajska jsem původně jela na vysněnou dovolenou. Několik let jsem tvrdě dřela a chtěla jsem si to užít. Všechno se ale zvrtlo poté, co mě na letišti málem srazil ten kluk. Jak do mě narazil, vysypaly se mi všechny věci z batohu a on přiskočil a začal mi pomáhat. Stále se omlouval a stále dokola se mě ptal, jestli mi nic není. Byl kouzelný. Měl krásný úsměv a takové šibalství v očích. Dali jsme se do řeči a nakonec spolu strávili skoro dvě hodiny při čekání na odbavení. Kontroly byly dost důkladné. Skoro to vypadalo jako by něco hledali. Když na mě přišla řada a já přistoupila k celníkovi, tvářil se tak nepřístupně, že jsem se bála ho i pozdravit. Nakonec jsem mu ale radostně popřála dobrý den. Tím přece nic nemůžu zkazit, řekla jsem si v duchu. Když chce být pán nepříjemný, je to nakonec jeho věc. Já nemám důvod být stejná. Věděla jsem, že kromě plavek a pár blbostí jsou má zavazadla prázdná, tak jsem byla v klidu. Jela jsem přece na dovolenou. Už jsem se viděla, jak se válím na pláži a užívám si míchané nápoje, sluníčko a moře. Jenže celník se po kontrole mého batohu rentgenem začal mračit ještě víc než při pozdravu a mračit se už nepřestal.
Vyzval mě, abych ho následovala, a odvedl mě do jakési místnosti bez oken, ve které stál uprostřed jediný strohý kancelářský stůl a naproti sobě u delších stran dvě židle. Nic víc, nic míň. Prostě místnost určená k výslechům. Všimla jsem si ještě, že v rohu nade dveřmi je na stůl namířená kamera. V tu chvíli vstoupila žena v uniformě celníka a požádala mě, abych se posadila. Jen jsem dosedla, zeptala se mě, proč jsem přijela do jejich země. Popravdě jsem jí odpověděla, že na dovolenou, že jsem se na ni dlouhé roky těšila a že doufám, že si jí pořádně užiji. Ani jsem nestihla doříct a celnice mě máchnutím ruky zarazila: "Proč tedy do naší země vozíte drogy?" Zarazilo mě to. Takovou otázku jsem nečekala, tak jsem rovnou zareagovala tak, jak by zareagoval asi každý "Ale já žádné drogy nevezu".
Vtom vstoupil muž, v ruce držel můj batoh a podal ho celnici. Ta ho položila na stůl a řekla mi, abych z něj vyndala všechny věci. Poslechla jsem a začala na stůl vedle sebe vytahovat obsah batohu. Plavky červené, plavky duhové, sluneční brýle, kamera a... v ruce se mi objevil balíček, který jsem nikdy předtím neviděla. Byl to igelitový sáček několikrát omotaný lepicí páskou. Byl docela těžký. Okamžitě jsem začala protestovat a vysvětlovat, že to není moje. Celnice mi evidentně nevěřila. Odněkud vytáhla nůž a balíček rozřízla.
Začal se z něho sypat bílý prášek. Kokain - hlesla jsem napůl jako omámená a celnice se zamračila. "To ale není moje," začala jsem znovu. "Nevím, jak se to do mého batohu dostalo, ale já jsem to tam určitě nedala." Bylo mi jasné, že je zbytečné cokoli říkat. Už v tu chvíli jsem byla vlastně odsouzená. Celnice vstala a přikázala mi, abych šla za ní. Prošli jsme krátkou chodbou navazující na výslechovou místnost a vstoupili do dokonale vybavené gynekologické ošetřovny. Celnice mi přikázala, abych se svlékla.
Odmítla jsem a řekla, že chci zavolat svému právníkovi, že na to mám právo. V té chvíli se na mě vrhli dva muži, kterých jsem si do té chvíle nevšimla, a servali ze mně veškeré oblečení. V mžiku jsem tam stála nahá, ponížená a vyděšená k smrti. Přišel další muž. Měl bílý plášť a na první pohled bylo jasné, že je to lékař. Zeptal se mě, zda mám u sebe nějaké další drogy. Popravdě jsem mu odpověděla, že ne. Požádal mě slušně, abych si laskavě vylezla na vyšetřovací křeslo. Protože jsem zaváhala opět se mě chopili ti dva, co mě předtím svlékli, a švihli se mnou o křeslo. Roztáhli mi nohy a připoutali mi je k držákům, kterými bylo křeslo vybavené. To samé mi udělali s rukama. Doktor se přesunul mezi mé nohy a vzal do ruky vyšetřovací gynekologické kleště. Bez varování mi je zasunul do mojí lasturky a bolestivě roztáhl. Chvíli si mě prohlížel a pak když viděl, že v sobě nic nemám, se začal věnovat mému konečníku. I do něj mi zasunul vyšetřovací kleště. Pak si přitáhl malý stoleček s nějakým počítačem a do ruky vzal něco jako hadici. Došlo mi, že je to kamera, kterou mi chce vsunout do zadku. Začal mi ji pomalu zasouvat čím dál hlouběji. Docela dost to bolelo, ale doktor se o mně vůbec nestaral. Jako bych tam nebyla. Pro něj jsem prostě byla jen objekt jeho práce a tu dělal se zaujetím, ale bez zájmu o mé pocity. Když mi ani v konečníku a střevech nic neobjevil, byl evidentně zklamaný. Vytáhl ze mně hadičku s kamerou a vyndal i kleště.
Odpoutali mě od křesla a dovolili mi se obléci. Chtěla jsem protestovat a začala jsem na doktora a jeho pomocníky křičet, že si budu stěžovat. V té chvíli mi jeden z pomocníků vlepil takovou facku, že jsem málem upadla. Řekli mi, abych byla zticha. Už tak jsem prý v průšvihu až po uši a tohle je způsob jak si situaci jen zhoršit. Přišel další muž. To už jsem byla oblečená a pochopila jsem, že je to policista. Oznámil mi, že jsem zatčena pro dovoz drog do Thajska, což je zde trestáno velmi tvrdě, a jestli prý mám nějaké otázky. Řekla jsem mu, že jsem žádné drogy nevezla a že to je celé nějaký podvod. Podíval se na mě tak nesmlouvavě až se mi chtělo brečet. Chvíli mlčel: "Milá slečno, takové příběhy tu slýcháme docela často." A to bylo vše, už se mnou nikdo další nemluvil.
Nasadili mi pouta a odvedli mě rovnou do přistaveného vozu, který mě odvezl do věznice. Myslela jsem, že bude nějaký soud nebo něco podobného, dokazování a právní bitva. Nic. Rovnou mě zavřeli. Až po týdnu jsem se dozvěděla, že soud proběhl za mé nepřítomnosti a já byla odsouzena na třicet let ve vězení Bang Kwang. Prý v jednom z nejhorších v této zemi. Po týdnu v relativně pěkné vazební věznici mě tedy převezli do mého domova na následujících třicet let. Samozřejmě jsem se zhroutila a přemýšlela, co mám proboha dělat. Moje situace se zdála být bezvýchodnou.
Nikdo mě neposlouchal, nikdo mi nechtěl pomoci. Dokonce jsem si nemohla ani zavolat domů. Prostě jsem byla v pasti. Když mě přivezli do věznice, ve které jsem měla být už na trvalo po dalších třicet let, málem jsem se zhroutila znovu. Už na první pohled to bylo to nejhorší místo, jaké jsem kdy viděla nebo si kdy představovala. Všude špína, krysy a stovky žen. Dali mě do cely s jednou spoluvězeňkyní. Prý na místní poměry nevídané privilegium. Normální zde byly místnosti i o třiceti postelích, na kterých ale žilo dohromady třeba šedesát žen. Dostala jsem špinavé hadry skládající se z hrubé haleny a ještě hrubějších kalhot. Nic jiného se tu nosit nesmělo. Podprsenka, kalhotky nebo nějaké tričko? O tom jsem si mohla nechat jen zdát.
Přišla noc a já doufala, že až se ráno probudím, bude všechno jinak a tahle noční můra skončí. V deset hodin zhasla světla a já uslyšela nějaký šrumec před naší celou. Najednou se dveře odemkly a dovnitř vstoupilo asi pět žen různého věku. Jedna mě chytila za vlasy a smýkla se mnou z postele. Oznámila mi, že je tu Mai-Li, což je něco jako šéfka, a že před ní nesmím ani sedět ani ležet, ale jedině stát a projevovat jí patřičnou úctu. Pak mě zbývající čtyři ženy chytly za ruce a nohy a přitiskly mě k zemi. Mai-Li si svlékla kalhoty a vyšpulila na mě svůj zadek. Rozkaz zněl jasně - vylízat. Odvrátila jsem hlavu a v tu chvíli jsem myslela, že umřu. Do cely totiž s těmi pěti vstoupily ještě další dvě, které jsem do té chvíle neviděla. Jedna z nich mě kopla mezi roztažené nohy. Bolelo to strašně a kdybych mohla, tak bych se svíjela jako had. Mai-Li znovu zopakovala svůj příkaz, tak jsem jí vystrašená pomalu a velmi znechuceně začala lízat její špinavý zadek. Bylo mi na zvracení, ale další rány, které přistávaly na různých místech mého těla, mě přinutily pokračovat a snažit se čím dál víc. Hlavou mi létaly myšlenky na to, že třeba jde jen o to, aby mi ukázaly, jak to tu chodí a že až tímhle projdu, už mě nechají na pokoji.
Doktor Koutný se na mě díval s neskrývanou hrůzou. "A co bylo dál, Adélo?" zeptal se. "Tedy jestli máte sílu o tom vyprávět, jste zatím dost slabá, možná bychom to měli nechat na jindy." Ujistila jsem doktora, že jsem dostatečně silná na to, abych ve vyprávění pokračovala, a že se mu chci svěřit. Pomáhalo mi to.
Na pokoji mě samozřejmě nenechaly. Hned druhý den jsem měla poznat, jak těžký bude můj život v tomto místě. Ráno se vstávalo brzy, někdy kolem páté. Nevím to přesně, nenechali mi ani moje hodinky. Hned po budíčku přišla do naší cely jedna z žen, které tu byly včera večer, a oznámila mi, že se mám hlásit u Mai-Li. Šla jsem s ní. Došly jsme až do míst, kde měla Mai-Li centrálu a svůj brloh. Když jsme tam došly, přikázala mi Mai-Li, abych se svlékla. Raději jsem poslechla a sundala si šaty. Vzhledem k tomu, že místnost byla naplněná k prasknutí, bylo to dost nepříjemné. Všimla jsem si, že kolem Mai-Li se neustále pohybují mladé ženy, které se na ni nikdy nedívaly přímo a jakoby fungovaly na lusknutí prstu. Až později jsem pochopila, že to byly její otrokyně. Stála jsem tedy nahá před asi stovkou thajských vězenkyň a ty si mě prohlížely s neskrývaným zájmem. Je mi třiadvacet, tak jsem mezi nimi vypadala poměrně dobře. Mám pevná prsa s krásnými bradavkami, velmi štíhlý pas a krásně oblé boky, které přecházejí v mou pevnou, ale o trochu větší prdelku.
Podle různých výkřiků a šumu v místnosti jsem pochopila, že se jim líbím. Byla jsem tu jediná běloška, tak jsem pro ně byla asi dost exotické zboží. Mai-Li se najednou zvedla ze svého trůnu, na kterém do té doby seděla, a přistoupila ke mně blíž. Začala mi osahávat prsa a zadek. Když mi zajela rukou do rozkroku, ucukla jsem. Mai-Li se usmála a ukázala na dvě své poddané. Ty okamžitě přispěchaly a svlékly se také. Postavily se před ní do dokonalého pozoru a ona je začala osahávat jako před tím mě. Když jim zajela mezi nohy, okamžitě se rozkročily a jakoby šly svým přirozením její ruce vstříc. Ukázala na ně a řekla: "Dívej se dobře, takhle se budeš chovat. Kdykoli ucukneš nebo se budeš chovat podle mě neuctivě, čeká tě trest."
Postavila jsem se tedy také jako ty dvě do dokonalého pozoru a Mai-Li mě znovu začala prohmatávat. Znovu mi zajela mezi nohy a já se s maximálním sebezapřením snažila vyhovět. Bála jsem se toho, co by následovalo, kdybych neposlechla. Nakonec to ale stejně bylo jedno, jak jsem se snažila. Mai-Li se evidentně rozhodla ukázat mi, jak to tu chodí. Luskla prsty a mého nebohého těla se chopily čtyři ženy. Každá mě chytla za jednu končetinu a položily mě znovu na zem. Tentokrát ovšem tváří dolů. Roztáhly mi nohy tak, že jsem měla dojem, že mě roztrhnou. Mai-Li přistoupila k mé roztažené zadnici a začala mi v mé kundičce rejdit prsty. Měla je špinavé a hrubé. Po chvíli přešla k mé hlavě a strčila mi prsty k ústům. Až pozdě jsem pochopila, že jsem jí je měla okamžitě ocucat. Rozčílila se, že jsem okamžitě nesplnila co je prý mou povinností. Zavolala něco nesrozumitelného a z davu přihlížejících se vyloupla žena přímo olbřímích rozměrů. V ruce držela nějaký divně stočený nástroj. Myslela jsem si, že to je lano a že mě budou svazovat. Ale byl to bič. Dostala jsem padesát ran, po kterých mi na zadku a zádech zbyla jelita a šrámy ještě další dva týdny. Při této první exekuci jsem se pomočila. Když to Mai-Li viděla, přikázala jedné z těch mladých otrokyň, aby podlahu po mně vylízala. Zděsila jsem se při pohledu na to, jak ona krásná mladá žena přiskočila a okamžitě začala svým jazykem čistit počůranou podlahu. V té chvíli mi konečně a bez iluzí došlo, na jak strašném místě to jsem. Konečně mi došlo, že mou jedinou šancí je dokonale se přizpůsobit a poslouchat. Jinak se odtud možná ani živá nedostanu. Po ukázce síly mě pustily a já se mohla obléci a odejít.
"Slečno Adélo, jste si jistá, že chcete ještě ve vyprávění pokračovat?" zeptal se mě doktor Koutný. Bylo mi skutečně těžko. Vzpomínky jako by mě vracely na ta hrozná místa a do těch nejhorších chvil. Požádala jsem ho tedy o prášky na spaní. Zavolal sestru a řekl jí, ať mi dá prášky a na noc ještě jednu deku. Usnula jsem jako miminko. Druhý den ráno mě probudil doktor až při vizitě. Byla jsem ospalá, ale už ne tolik unavená, a konečně jsem neměla noční můry. Doktor si ke mně po vizitě opět přišel sednout a já znovu začala vyprávět.
V klidu mě nechaly jen dva dny. Pak mě opět přišla vyzvednout žena od Mai-Li. Když jsme přišly do Mai-Lina centra, vše bylo nějaké divné. Žen tu bylo ještě více než minule, ale uprostřed místnosti tentokrát nebyl Mai-Lin trůn, ale divný stůl s mnoha oky po obvodu. V té chvíli mi došlo, že jsem v průšvihu.
Stáhnout tuto eknihu Stáhnout více eknih